Muzejní ohlédnutí - 50 let semilského muzea

"Sen" o semilském muzeu

        Muzea v Českých zemích vznikala nejvíce koncem 19. století. Motivací pro sběratele, městské patrioty a nadšence byly dvě události v Praze: Všeobecná výstava v r. 1891 a Národopisná výstava v R. 1895. Také v našem městě byli sběratelé a nadšenci, kteří cenné památky sebrané z města a okolí pro pražské výstavy připravili a vystavili. Ve výboru organizátorů této první semilské výstavy byly významné osobnosti našeho města: lékarník Rudolf Husák (předseda), ředitel školy František Mizera (jednatel), spisovatel Antal Stašek a další.

        Exponáty shromážděné pro tyto výstavy se staly základem muzejních sbírek v mnoha městech. V Semilech tomu tak nebylo - nebyly prostory, kam sbírky umístit, a tak k založení muzea v té době nedošlo. Semilská sbírka se rozpadla - předměty se vrátily majitelům a pro budoucí generace se většinou ztratily navždy. I když F. Mizera ve svých sběratelských aktivitách neustal a na muzeum myslel stále, trvalo téměř dvacet let, než otázka potřebnosti muzea opět ožila.

        Další podnět ke zřízení muzea v Semilech přišel městskému úřadu až 23. listopadu 1913 ze Sdružení českého venkova pro okres semilský, jemuž předsedal Václav Lampa z Bozkova. Muzeum mělo svými sbírkami seznámit veřejnost nejen se společenskými poměry a životem předků, ale mělo též přispět k povznesení zemědělského stavu v Podkrkonoší. Neměly chybět ani exponáty dokumentující přírodní prostředí. Bylo přislíbeno, že členové Sdružení zajistí všechny potřebné práce, město Semily nechť zajistí vhodné prostory pro umístění sbírek a pomůže malým finančním příspěvkem. Po prvotním zdvořilém odmítnutí zajímavého nápadu tajemníkem města Šebkem, se myšlenkou založení muzea zabývala kulturní komise. 24. dubna 1924  zastupitelstvo města rozhodlo zřídit okresní muzeum. Za tím účelem vznikl muzejní odbor, jehož předsedou se stal František Mizera. Významným počinem města pak bylo zakoupení rozsáhlé cenné plaontologické sbírky Jana Bendy z Lomnice n. Pop., jejíž unikátnost ocenil i profesor UK v Praze Josef Augusta.

        Když mluví zbraně - mlčí múzy. První světová válka slibný vývoj muzejních aktivit v Semilech zastavila. Od konce 19. století až do 20. let 20. století v muzejních aktivitách vynikaly dvě semilské osobnosti - především František Mizera a Rudolf Husák (viz sekce Významné osobnosti).

Meziválečné období

        Kam s muzejními exponáty? I po válce, v době první republiky, se tato otázka řešila, ale řešení bylo nedostatečné: muzejní sbírky, včetně cenností F. Mizery, nebyly vystaveny, ale uskladněny na půdě radnice, na galerii jejího divadelního sálu a na půdě hotelu Obecní dům. Přesto se město Semily stalo v r. 1922 činným členem Společnosti Národního muzea v Praze.

        Koncem 30. let 20. století vydal muzejní odbor při městské radě tištěné provolání "Obyvatelům a rodákům Semilska!", ve kterém občanům vysvětluje potřebu zřízení muzea v Semilech a žádá dárce o muzejní exponáty, přičemž slibuje, že každý vhodný předmět do muzejní sbírky bude označen jménem dárce nebo zapůjčovatele. Je též vysvětleno, proč a co sbírat. Velmi aktivním Semilanem v této činnosti byl městský adjunkt Josef Dolenský.

Období protektorátu

        Na radnici byly v r. 1943 pro muzejní sbírky vyhrazeny dvě místnosti ve druhém poschodí. Zde byly bez systému pouze uskladněny a veřejnost k nim neměla přístup. Tak vznikl vlastně sklad sbírek (depozitář), který se však pyšnil oficiálním názvem "Mizerovo muzeum v Semilech", což bylo i právně potvrzeno, a 1. září 1943 se dokonce stalo členem Svazu českých muzeí v Praze. Správcem sbírek byl jmenován městský úředník Bedřich Neumann, též semilský kronikář, který navázal cenné kontakty se známým historikem umění a sběratelem profesorem Vincencem Kramářem. Ten mu měl pomáhat shánět pro sbírku zdařilé obrazy Semil a okolí.

Poválečné a poúnorové období

        Po válce byly muzejní sbírky dvakrát stěhovány: nejprve do přízemí radnice, protože z protektorátního depozitáře ("Mizerova muzea") byly vybudovány dvě třídy a šatny národní školy. Ale už v r. 1948 došlo k dalšímu stěhování sbírek, neboť z přízemních prostor byla zbudována oddací síň. Muzejní předměty byly přemístěny do vlhkého prostředí domu č.p. 112 na KOmenského náměstí, kde býval obchod. Nešťastný správce sbírek Bedřich Neumann se marně snažil vzniklou situaci nějak řešit. Měl však znamenitý nápad: navrhl, aby muzeum v Semilech bylo zřízeno v roubence s loubím, zvané "Kousalovsko", tedy v domě č.p. 115, což byla skvostná památka lidového stavitelství. Důležité bylo, že byla již v majetku města a B. Neumann dohodl v Praze pro její adaptaci část finančních prostředků. Semilským radním se však celkový rozpočet 118 594,- Kč zdál neúnosný a příspěvek z Prahy nedostatečný. Zanedlouho pak došlo k nevídanému oficiálnímu vandalismu semilských komunistických politiků, přičemž ani posudky a protesty pražských památkářů nepomohly. Roubenka, jež byla chloubou Semil a často uváděna v publikacích, na pohlednicích  i zobrazována malíři (J. Skrbek, F. Kracík, M. Janků, J. Bouda a j.), podlehla zvůli nekulturních lidí, kteří ji v r. 1956 zbourali. Svědkyně semilské minulosti možná po tři století odolávala požáru, ale lidské hlouposti podlehla. Prý byla napadena červotočem a rekonstrukce by se velmi prodražila. Rudolf Hlava, jenž vyznával slušnost a pokoru, reagoval a napsal kritický článek do Besedy "Nezájem o historické památky v Semilech". Už první věta článku sděluje mnohé: "Péče o památky je jedním z ukazatelů kulturní úrovně našich měst". Dále pak srovnává zcela odlišnou situaci péče o památky v Železném Brodě a v Lomnici n.Pop. Závěrečná věta článku plného argumentů byla pro semilské potentáty jen myšlankou do větru: "Záleží nyní na městu Semily, jak se ke své přední památce zachová, zda bude následovat příkladu měst často i s oběťmi zachraňující své památky, nebo zda připustí zničení hodnot nikdy nenahraditelných."

Olbrachtův rodný dům, dnešní budova MPG

        Barokní dům č.p. 2 z roku 1760 byl sice od pohledu půvabný, ale v 50. letech minulého století zanedbaný. V přízemí vlevo byl krámek, vpravo hostinec U České koruny a v patře pak bydleli nájemníci a na rozlehlé půdě bylo rozličné harampádí, ale možná i cennosti, tenkrát nerespektované. Dům měl zajímavou historii: v 18. století byl součástí vrchnostenských budov, patřil k zámku a nechal jej postavit tehdejší majitel semilského panství hrabě František Caretto z Millesima. V r. 1882 dům i s hostincem, ve kterém se čepovalo semilské pivo, koupil advokát JUDr. Antonín Zeman (Antal Stašek) a zde se v témže roce narodil Antonínu a Kamile Zemanovým syn Kamil, pozdější novinář a spisovatel Ivan Olbracht. Ve vlastnictví Zemanových zůstal dům až do r. 1929, kdy jej koupil semilský cukrář Josef Hořák a tržní smlouvou z 16. prosince 1957 přešel pak do vlastnictví města. Zabedněné, zaslepené a nekulturní vedení města však považovalo dům za vážnou překážku v dopravě a připravovalo jeho demolici.

        Semilský kronikář a učitel Rudolf Hlava, který těžce nesl už zbourání roubenky na Komenského náměstí, udělal co mohl, aby barokní památku, kdysi Staškovo sídlo a rodný Olbrachtův dům, zachránil a proměnil ji v muzeum. Vsadil na jistotu a jeho koncepce, která zdůrazňovala nejen osobnosti a díla obou spisovatelů, ale též tradice dělnického hnutí v Semilech a okolí, slavila úspěch i u nejvyšších a vlivných komunistických pohlavárů. Byla to dobrá taktika - jediné východisko ze semilské muzejní nouze, která trvala víc než půl století. S tkovou podporou byly v r. 1958 zahájeny prměny domu č.p. 2: zrušen byl hostinec U České koruny i lahůdkářský krámek, nájemníci z patra i podkroví byli vystěhováni a začali rozsáhlé stavební úpravy interiéru i exteriéru. Práce postupovaly rychle, takže dům záhy vypadal jako v době Staškově. A nejen Rudolfa Hlavu pak blažilo, že dům č.p. 2 byl zachráněn v hodině dvanácté.

        Ústav dějin KSČ v Praze rozhodly, aby byly vytvořeny dvě samostatné expozice: Památník Antala Staška a Ivana Olbrachta ve třech místnostech bývalého Staškova bytu a ve zbývajících šesti pak Muzeum dělnického hnutí. Podle libreta Dr. Moravce z Ústavu pro jazyk český uspořádali a instalovali exponáty týkající se obou spisovatelů pracovníci z Památníku národního písemnictví pod vedením Dr. Kirschnera. Výběr dokumentů pro expozici dělnického hnutí pak provedl Dr. Loužil z Krajského vlastivědného ústavu v Hradci Králové a jejich instalaci zajistil R. Hlava a O. Kočí, ředitel Vlastivědného muzea v Jilemnici.

        Semilské muzeum bylo slavnostně otevřeno 28. srpna 1960 a v tento den bylo též odhalenou sousoší "Otec a syn" od Josefa Malejovského. V přízemí muza se konala 1. výstava "Výtvarní umělci Podkrkonoší" (vystavovalo se 30 autorů). Slavnosti se zúčastnil velký počet semilských občanů, regionálních politiků, ale i významných představitelů tehdejšího politického a kulturního života naší země (např. akademik Zdeněk Nejedlý, ministr Ladislav Štoll, malíř František Jiroudek a další). Přítomna byla též manželka Ivana Olbrachta Jaroslava s dcerou Ivanou. Odpoledne pak v přírodním divadle sehrálo pražské Realistické divadlo v režii Karla Palouše dramatizaci Jiráskovy Filosofské historie.

        Prvním ředitelem dělnického hnutí a Památníku Antala Staška a Ivana Olbrachta se stal Rudolf Hlava - zakladatel muzea.

        Stálé expozice byly v 70. a 80. letech postupně reinstalovány podle nových scénářů: expozice dělnického hnutí byla pozměněna dle scénáře PhDr. Mileny Lenderové už v r. 1972 a nově pak vytvářena architektem Václavem Lukasem, jenž změnil charakter prostoru drobnými stavebními úpravami a novými vitrínami. Nový scénář expozice vypracovala opět M. Lenderová, ale k žádným expozičním proměnám už nedošlo – politické poměry v naší zemi se záhy radikálně změnily.

         Památník Antala Staška a Ivana Olbrachta byl pozměněn v r. 1977 zásluhou scénáře Dr. Rudolfa Havla z Památníku národního písemnictví v Praze a výtvarného řešení architekta Arnošta Wagnera.

        Snad ten dobrý nápad – rekonstruovat a pro muzejní účely využít i půdní prostor – dostal tehdejší ředitel muzea Josef Homoláč. Do stylového půdního prostředí barokního domu byla umístěna etnografická expozice, jež dokumentovala interiér chudého podkrkonošského chalupníka nebo domkáře. Atraktivita semilského muzea byla touto expozicí určitě posílena.. Úpravy interiéru provedla v r. 1978 Architektonická služba, jež byla zařízením ČFVÚ v Praze.

        Od samého počátku byla v semilském muzeu významná výstavní činnost, jejíž úroveň se pak znásobila vybudováním Pojizerské galerie. Přestože počáteční podmínky nebyly zdaleka optimální, a to až do r. 1991, do dnešních dnů bylo uspořádáno téměř 600 výstav. Vhodné pro tuto činnost byly pouze prostory dvou větších a jedné menší místnosti (dnes kancelář) v přízemí. Většinou se pořádaly výstavy velmi kvalitních českých výtvarníků, ať malířů, grafiků, sklářů, keramiků, ale i sochařů, kovotepců, řezbářů a fotografů. Vždyť Semily jsou centrem regionu, který bohudík oplýval a oplývá vynikajícími umělci, z nichž mnozí přesáhli svým umem i významem hranice Podkrkonoší, Českého ráje i své vlasti.

        Po revolučních událostech v listopadu 1989 byla ve výstavních prostorách instalována výstava ke 140. výročí narození prezidenta T. G. Masaryka – Ze života a díla TGM (1990) nebo pravdivá výstava o semilských událostech v r. 1968 – Rok 1968 v dokumentech. Mnohá historická témata zkrátka přestala být tabu a svoboda se v krátkém čase stala tím nejcennějším výdobytkem oné politické proměny.

        Po listopadu 1989 semilské muzeum zcela změnilo svůj program a cíle a z Muzea dělnického hnutí se stalo muzeem s vlastivědnou a uměleckou orientací.

Muzeum a Pojizerská galerie (od r. 1991)

        V kuloárech, a navíc ještě potichu, se vždy hovořilo o tom, že tradice výstav malířů Pojizeří v semilském muzeu, jež byla založena už 19. 4. 1981, a vůbec tradice kvalitních výtvarných výstav, vznikla proto, aby se omezilo a předcházelo pořádání výstav politicky, nebo jinak tendenčně zaměřených.. Byl to vlastně nenápadný a inteligentní boj - jakýsi druh protestu proti hlouposti a duchovnímu znásilňování v nesvobodné době, jež křivila charaktery občanů a vědomě utvářela kulturní bídu ve společnosti.

         Výstavy v muzeu, ač jich bylo dost, potřebovaly vhodnější prostory. Současný stav byl v mnoha ohledech nevyhovující. Na vybudování tolik potřebné Pojizerské galerie se čekalo dlouhých deset let především z důvodů finančních, ale také z nedostatku stavebních kapacit, což je dnes pojem zcela neznámý. Stavbu v 80. letech započalo Zemědělské stavební sdružení, pokračoval OSP (Okresní stavební podnik Semily), též se podílelo Střední odborné učiliště OSP, v r. 1990 pak f. STAFIS, až nakonec 1. Pojizerská stavební přístavbu k muzeu – Pojizerskou galerii, v  r. 1991 kompletně dokončila. Firma TREVOS ještě nainstalovala zabezpečovací zařízení a nová výstavní síň, ve které se dají vystavovat i rozměrné obrazy, byla konečně na světě. Zajímavostí interiéru je jistě prosklená střední kopule, jíž proniká do prostoru denní světlo a zároveň takové architektonické řešení vytváří prostředí římského atria. Svojí funkčností nemá ani ve vzdáleném okolí konkurenta.  

        Dne 14. 12. 1991 zahájila starostka Dr. Jana Roušarová slavnostní otevření Pojizerské galerie a ředitelka muzea Milona Srbová uvedla její první výstavu – Obrazy Miloslava Janků, jež byla zároveň poctou k 75. narozeninám malíře – v Semilech tolik uznávaného a milovaného. Na vernisáži zazpíval komorní sbor Jizeranu „Přátelé“, jenž svým kvalitním vystoupením slavnostní atmosféru dozajista znásobil.. O malířově životě a díle promluvil Antonín Langhamer – kunsthistorik, který se po r. 1989 stal kurátorem a průvodcem většiny výstav výtvarníků v Pojizerské galerii. Jeho profesionalita, znalosti a odborná činnost v Muzeu a PG je nepřehlédnutelná. Svoji úvodní řeč tenkrát ukončil slovy, jež vyjadřují nejen úctu k malířově osobnosti a jeho dílu, ale zdůrazňují důležitost, smysl, ba poslání takových výstav: Vážení přátelé, sešli jsme se na první výstavě uspořádané semilským městským muzeem v Pojizerské galerii, na výstavě obrazů a kreseb Miloslava Janků. Přijměme ji jako vzácný dar, jako velkou příležitost k odložení starostí všedního dne v čase předvánočním, jako výjimečnou příležitost k setkání a seznámení s opravdovým uměním, s celoživotním výtvarným dílem, které nás padesát let oslovuje i obohacuje, s dílem, které tady s námi je a žije.

Velkými porevolučními proměnami procházely stálé expozice v prvním patře. Expozice dělnického hnutí byla zrušena a 6. 12. 1992 dle scénáře Jaroslava Bartáka otevřena expozice nová, jež byla spravedlivou kritikou totalitního režimu a nazvána „Svědectví o nás“. Měla však jen dočasný charakter.

V expozici Staškově a Olbrachtově muselo rovněž dojít nejen ke změnám obsahovým, ale i koncepčním. Pozornost se více soustředila na osobnost nejslavnějšího semilského rodáka Dr. Františka Ladislava Riegra – nejvýznamnějšího českého politika 2. pol. 19. století, jenž byl minulým režimem zcela opomíjen, dokonce zatracován. A tak 31. března 1994 byla v prvním poschodí barokní budovy Muzea a Pojizerské galerie v Semilech, v prostorách, kde v letech 1878 – 1913 bydleli Staškovi, slavnostně otevřena nová stálá expozice „Osobnosti Semilska“ podle scénáře PhDr. Mileny Lenderové a projektu arch. Arnošta Wagnera. I když představila více než dvacet nejvýznamnějších osobností ze Semil a okolí, a to jak politiků, vědců, spisovatelů, novinářů, tak největší prostor získal Dr. F. L. Rieger, pak Stašek a Olbracht. Kromě Riegra byly nově zařazeny i další osobnosti celostátního významu s významným vztahem k našemu městu, které představovaly pro komunistický režim naprosté tabu – Pavel Tigrid a Karel Kramář. Informace nejsou uspořádány pouze ve vitrínách nebo na výstavních panelech, ale návštěvník hledá poznatky na deskách, jež jsou uspořádány jako listy ve velkých knihách. Tím se sice ušetřilo místo a splněn byl i estetický prvek, ale z dnešního pohledu je takové řešení již nevyhovující. Navíc do expozice nebyli zařazeni výtvarníci, kteří jsou duší tohoto regionu, a dokonce se nedostalo ani na zakladatele semilského muzea Rudolfa Hlavu. Proto v listopadu 2002 byla expozice doplněna dle scénáře Antonína Langhamera o nejvýznamnější výtvarné umělce Semilska a nejstarší pohledy na město. Stěny místností též ozdobily obrazy slavných malířů našeho regionu. Autor scénáře též napsal brožuru Osobnosti Semilska - průvodce muzejní expozicí, která zmiňuje i osobnosti v expozici nezastoupené. Cenné je, že tento průvodce je zároveň též stručnou historií města a okolí. V časové posloupnosti jsou pak seřazeni slavní občané našeho regionu, což umožňuje čtenáři jejich poznání v historických souvislostech.

        Proměny se dočkal i půdní prostor muzea, a to 18. 5. 1996, kdy byla otevřena obměněná expozice nazvaná „(Ne)zapomenutá minulost“, jež ve zdařilých půdních prostorách návštěvníkům představuje lidová řemesla a způsob bydlení našich předků. Návštěvník expozice může obdivovat malované skříně a truhlice. Bozkovská Panna Maria zdobí jednu z nich. Zaujme i tkalcovský stav, který klapával ve starých podhorských chalupách dlouho do noci, a pracovnice muzea vám jej dokonce představí v pracovní činnosti. Je zde i kolovrat, který připomene dávné časy, kdy vzkvétalo lnářství. Představy o módě v polovině 19. stol. návštěvnicím doplní vystavovaná oblečení. Nejcennější součástí této expozice jsou však celodřevěné marionety, které semilské muzeum získalo v r. 1988 od Maiznerů – rodiny s loutkařkou tradicí. Jedná se o ucelený soubor loutek v dobových kostýmech, což je velmi cenná kolekce. Od osmdesátých let minulého století vlastní muzeum i loutky Jana Dolenského – semilského kominíka, jehož zálibou bylo vytvářet postavičky z rozvařeného papíru stmeleného škrobem (klihem). Tak vznikne tvárná hmota - papírovina (papier-maché), a šikovné ruce z ní pak vytvořily krásné marionety. V půdní expozici také určitě zaujme Maiznerův betlém, jenž představuje rozličné stavby ve světě a zcela nepřehlédnutelná je věž semilské dominanty – kostela sv. Petra a Pavla. K betlému též patří hrací stolek, který zahraje devět známých koled. V kouzelném půdním prostředí se hezky dívá i poslouchá, a dokonce si tu kdysi žáci zahráli s velkým úspěchem divadlo – Faust a Markétka. Možná, že by bylo dobré uvažovat o nějakém komorním pořadu i dnes.

        Úkolem muzejníků je získávat cenné předměty, registrovat je, pečovat o ně a mít pro ně místo v expozicích nebo depozitáři. Právě místa pro dlouhodobou expozici v 1. patře je nedostatek, asi 200 m2. Tato skutečnost řadí Semily na poslední místo v okolí. (Muzeum Českého ráje v Turnově – 1924 m2, Krkonošské muzeum v Jilemnici 700 m2, Městské muzeum v Železném Brodě 680 m2, Městské muzeum a galerie v Lomnici n.Pop. 500 m2, Městské muzeum ve Vysokém n. Jiz. 308 m2). Také politická orientace muzea v minulosti (Muzeum dělnického hnutí) a nekvalifikované stranické zásahy vytváření sbírek i doplňování depozitáře nepříznivě ovlivnily. Tyto objektivní skutečnosti, navíc násobené krátkou, ale nepochybně složitou historií muzea, se na sbírkovém fondu musely projevit.      

         Semilské muzeum – příspěvková organizace města, si ekonomickou situaci  vylepšuje pravidelným pořádáním jarmarků v přízemních prostorách a v PG, a to jak o Velikonocích, tak Vánocích. Jarmarky jsou oblíbené a hojně navštěvované. V kulturních zařízeních se však finanční zázraky nedějí. Potřebné stavební úpravy, jež by zajistily větší výstavní a depozitní plochy, či uvažované rozsáhlejší architektonické zásahy, odbornou reinstalaci a modernizaci stálé expozice v 1. patře, jsou finančně náročné. Ekonomická a finanční krize je překážkou. Snad někdy v blízké budoucnosti bude situace příznivější. Rozhodně spěch by byl špatným rádcem.

        My, Semilané, však máme hodně důvodů k radosti z bohaté padesátileté činnosti Muzea a Pojizerské galerie. Především výstavní činnost proslavuje náš kulturní stánek v celém Česku. A kdo navštíví stálé expozice je překvapen, kolik slavných a známých osobností pochází z našeho města a okolí. Vnímaví návštěvníci odcházejí dozajista potěšeni i poučeni.                                                  

                                                                                (vyňato z textu k výstavě Muzejní ohlédnutí od Mgr. Miloše Plachty)